Olomoucká sportovní veřejnost v posledních dnech velmi emocionálně reagovala na zprávy z tábora extraligových volejbalistek Univerzity Palackého Olomouc. Klub musel z ekonomických důvodů v době koronavirové krize rozvázat smlouvy s trojicí hráček – českou smečařkou Martinou Michalíkovou, americkou blokařkou Olivií Kofieovou a chorvatskou nahrávačkou Jovanou Gogićovou. „Každý manažer firmy, jakou profesionální sportovní klub ve své podstatě je, by jednal stejně. Zájmy celku a jeho zachování jsou přednější než dílčí zájmy jednotlivce. Ukončení všech smluv bylo navíc zcela logické a promyšlené po všech stránkách,“ je přesvědčen předseda VK UP Olomouc Jiří Zemánek.

Takže si za svým rozhodnutím stojíte?
Samozřejmě! Podívejte se jen, jak vypadá aktuální volejbalová sezona. Domácí extraligová soutěž je přerušená, sice se má v dohledné době znovu rozběhnout, ale nikdo neví, na jak dlouho a jestli se vše vůbec podaří dokončit. A podobně je na tom také Liga mistryň, do které jsme se letos kvalifikovali, což mimochodem považuji za velký a ne zcela doceněný úspěch. Už teď změnila svůj formát, kvůli čemuž se nepředstavíme domácím fanouškům. A bůhví, co bude dál. Oproti tomu stojí neúprosné ekonomické požadavky. Postavili jsme široký a silný tým, jenž měl uspět v obou soutěžích a jehož provoz stojí stovky tisíc korun měsíčně. To v situaci, kdy potenciální sponzoři lapají po dechu a podpora ze strany municipalit logicky slábne, není reálné v našich podmínkách udržet.

A nebylo tedy možné udělat potřebná opatření jinak?
To je bohužel úděl manažerů. Cíl je stanoven jasně: v tomto případě ušetřit potřebné prostředky a zajistit existenci klubu i do budoucna. Aby se v Olomouci hrál špičkový ženský volejbal a fungovala výchova mládeže a zároveň potřebné volnočasové aktivity pro děvčata všech věkových kategorií. Jenže cesty k tomuto cíli jsou různé. A úkolem manažera je jednu z nich zvolit. To je moje odpovědnost a té se nemůžu a nesmím zříct.

Klub tedy ukončil smlouvy se třemi hráčkami. Proč právě s nimi?
Situaci jsme si po poradě s trenéry a užším vedením vyhodnotili jasně. I pokud se sezona odehraje, a to není zdaleka jisté, musíme ji zvládnout s kvalitním, ale úzkým a tedy ekonomicky únosným kádrem. Což znamená šest hráček základní sestavy plus libero a k nim naše mladé talentované volejbalistky, které si rovněž zaslouží svou šanci. A kdy jindy než právě teď?

A samotný výběr?
Druhá nahrávačka Gogićová byla volba číslo jedna. Jedničkou je talentovaná česká reprezentantka Valková, dvě režisérky se do hry nedostanou a nadějné mládí na tento post máme. Tady byla úspora jasná. Blokařka Kofieová by se zase do základu neprosadila přes lepší konkurentky. V tomto případě je mi to lidsky opravdu velmi líto. Olivia se skvěle předvedla ve Šternberku, oblíbili si ji diváci i spoluhráčky, byla dobrou duší a motorem úspěšného týmu. Ale opět platí to, že je velmi slušně placenou profesionálkou, která s podobnou variantou legálního ukončení kontraktu vždy musí počítat.

Logicky nejprobíranější je konec oblíbené české smečařky Martiny Michalíkové, která byla u všech klubových úspěchů z posledních let.
Naprosto chápu. Martina byla „dívkou z plakátu“, fanoušci ji milovali, patřila k hvězdám nové éry našeho klubu. Jsou zde ale souvislosti, které jen povrchně informovaní lidé znát nemohou a v rozhovorech Martiny pro média se vcelku logicky neobjevily.

Které to jsou?
Není asi tajemstvím, že Martina je partnerkou ligového fotbalisty Sigmy Tomáše Zahradníčka. Ten se netají svou touhou po zahraničním angažmá, což je u českého fotbalového profesionála zcela pochopitelné. A Martina se zase nijak netajila tím, že by šla ven se svým partnerem. I to je lidsky pochopitelné, ale má smysl čekat, až se tak stane? A pak je tu ještě jedna věc.

Která?
Předloni před sezonou Martina podstoupila estetickou operaci, která nijak nesouvisela s její sportovní kariérou a budoucností. Tedy žádné zranění a jeho profesionální řešení. Kvůli rehabilitaci po tomto zákroku pak zahájila později plnohodnotnou přípravu a následovala za sebou zranění kotníku a posléze ramene. Poslední měsíce s následky zranění bojuje a vlastně neodehrála pořádně jediný zápas. Opět je to věc, jíž jako člověk a sportovec rozumím, ale jako pro manažera je pro mě taková smečařka na špičkové domácí a mezinárodní scéně nevyužitelná. Něco jako horník, který by nemohl rubat, ale třeba jen držet kahan se světlem svým kamarádům. Jak dlouho by asi v důlní společnosti vydržel? Profesionální sport je sice krásný a lákavý svět, zároveň jsou však jeho pravidla neúprosná.

Není přesto okamžité rozvázání smlouvy vůči ikoně olomouckého volejbalu příliš kruté?
Už z výše uvedených důvodů není. A když už jsme u té ikony… Martina se v Olomouci rozhodně hluboko zapsala, a pokud bude v budoucnu připravená a bude mít zájem, bezpochyby ji rádi znovu uvítáme ve svých řadách. Ovšem s tou ikonou. Pod tímto pojmenováním si představím úplně jiné hráčky. Třeba Janu Napolitano Šenkovou nebo Moniku Dedíkovou, která se po letech a na hraně zdravotního sebezničení dočkala vytouženého titulu a dnes je po zásluze součástí realizačního týmu. A byly tu i hráčky, které se s naším klubem identifikovaly daleko více, přesto ale končily své angažmá u nás ne zcela ideálně. Třeba Veronika Tinklová (za svobodna Gregorová), zdejší odchovankyně a dlouholetá kapitánka, která po skončení smlouvy podepsala nečekaně v Prostějově, i když od nás měla velmi slušnou nabídku. Nebo Darina Košická, další tvář týmu, jež odešla se svým partnerem a dalším fotbalistou Lukášem Kalvachem do Plzně a ukončila kariéru, přestože jsme s ní počítali dál a chtěli i na ní stavět. Také to je profesionální sport, v němž na sentiment není vždy úplně místo.

V jednom z rozhovorů o konci ve VK UP Michalíková zmínila, že jí výpověď nedával předseda Zemánek a že to bylo v celém procesu jedno ze zklamání. Co vy na to?
Tohle považuji za naprosto marginální a zbytečnou záležitost. Klub má svého ředitele, který zajišťuje jeho chod, za věci kolem áčka žen je zase zodpovědný hlavní trenér. Ti oba u jednání byli. Víte, pro mě je volejbal srdcová záležitost. U klubu působím spoustu let, mám zde řadu ze svých nejlepších přátel. V extralize působila i moje dcera a byla rozhodně talentovanou hráčkou s nadějnou budoucností, kdyby se nakonec nerozhodla jinak. Chci tím říct, že je to pro mě všechno dost emocionální. A jako manažer si musím uchovat čistou hlavu a odstup, abych se uměl rozhodnout správně. Proto se občas bráním osobnímu přístupu a jednáním, nechci se tím nechat ovlivnit. Osud holek mi není lhostejný, osud klubu je ale z dlouhodobé perspektivy důležitější. Chci poděkovat všem svým sportovním kolegyním a kolegům za jejich práci pro olomoucký volejbal. Kdyby to bylo možné, nikdy se s nikým z nich zdánlivě bezdůvodně loučit nebudu.

Oprava: